.: Indie viděná z rychlíku taxíku
Z cest
Varování – celý tento článek popisuje Indii tak, jak jsem ji viděl, tj. po cestách taxíkem z hotelu v Dillí do práce v Gurgaonu, což je hned vedle Dillí. Je to asi jako kdyby Ind popisoval českou kotlinu podle zážitků z tramvaje na trase Letná – Červený vrch. Takže to berte s rezervou!
Jednoho dne nám náčelník týmu poslal mail se slovy "nechte se očkovat, pojedete do Indie". Jelikož jsem už všechna zajímavá očkování v posledních letech absolvoval, ignoroval jsem to. Dokonce jsem si ani nepřečetl mail, který nám posílá před každou cestou naše firemní "travel centre" aby nás upozornilo, jaké nepříjemné nemoci a další zrady nás v dané cílové zemi čekají. Vyděsil mě až kolega týden před cestou, když mi jednou večer zavolal s tím, že máme asi průšvih, protože asi nejsme očkování na spoustu chorob, které se na nás vrhnou hned po otevření dveří od letadla. Mluvil tak přesvědčivě, že vyděsil i mě, zvlášť když vyjmenoval několik nemocí o kterých jsem v životě neslyšel. Naštěstí se ale ukázalo, že jenom neumím anglicky a že mluvil o malárii, břišním tyfu, žluté zimnici, tanci svatého Víta a dalších drobnostech.
Zbývalo zařídit si vízum, což byl pro mě těžší úkol než pro ostatní, protože indická ambasáda neuznala můj pobyt v Anglii za dostatečně dlouhý a musel jsem se osobně ukázat do Londýna, jestli jsem už dost zformovaný podle anglosaského vzoru. Chtěl jsem si dokonce nagelovat vlasy do kohouta podle oblíbeného účesu místních mladíků, ale zabránil mi v tom fakt, že na té části hlavy už žádné vlasy nemám.
Vízum jsem nakonec dostal, i když jsem musel do Londýna dvakrát. Hysterického kolegu jsme uklidnili (ukázali jsme mu v kanceláři několik dalších lidí, kteří v Indii už byli a stále ještě žijí) a tak naší cestě nic nebránilo.
Vyrazili jsme v krásnou a příjemnou dobu – v neděli v půl čtvrté ráno. Neznám lepší start do pracovního týdne :-) Po celodenním cestování jsme o půlnoci místního času přistáli v Dillí a hned po otevření dveří letadla si užili nádherných pětatřiceti stupňů ve tmě (ve stínu napsat nemůžu, to uznejte). Taxikář, poslaný hotelem, nás už čekal, jeho pomocník nám beze slova sebral kufry a naložil je do auta. Až potom se ukázalo že se s ním taxikář vůbec nezná a že je potřeba mu za jeho služby zaplatit. Vytáhli jsme z kapsy pár rupií, ale onen dobrák se okamžitě začal sápat po dvacetilibrové bankovce, která měla asi stokrát větší hodnotu. Dobráckým hlasem nám u toho vysvětloval že mu to nevadí a že je ochoten akceptovat i zahraniční měnu. Ale měl smůlu – zahraniční měnu jsme ubránili.
Zbytek už jenom v bodech, protože to za příběh nestojí. Většina toho, co si z Indie pamatuju, je pozorování z jedoucího taxíku:
Doprava je šíleně chaotická, přesto se zdá že funguje na jedničku
Nejdůležitějšími částmi auta jsou klimatizace a klakson. Auto bez klimatizace je nepoužitelné jako taxík, auto bez klaksonu lze považovat za nepojízdné
Jízdní pruhy jsou na silnici nakresleny evidentně jenom proto, že to umožní zaměstnat pár lidí. Nikdo už ale neřekl lidem na silnici, k čemu jsou tam ty čáry dobré
Pravidla přednosti jsou jednoduchá – kdo víc troubí, jede.
Večer je troubení doprovázeno ještě blikáním světel – je dobrým zvykem že auto které projíždí křižovatku na červenou rychle bliká světly, aby upozornilo ostatní účastníky provozu (to zahrnuje i zvířata!), že jejich zelenou mají ignorovat
Světla na semaforech mohou svítit nebo blikat. Viděl jsem i semafor kde svítila zelená, oranžová blikala rychle a červená pomalu. Nesebral jsem v sobě odvahu zeptat se co to znamená.
Zastavení na červenou je čistě dobrovolná záležitost.
Z neustálého troubení všech aut okolo začne brzo bolet hlava
Podle mých empirických pozorování vyjadřuje troubení zejména následující:
Pozor, předjíždím tě zleva
Pozor, předjíždím tě zprava
Pozor, někudy tě předjedu, jenom ještě nevím kudy
Uhni někam, chci tě předjet
Nezatáčej, chci se protáhnout mezi tebou a tímhle velbloudem
Zrychli, brzdíš mě.
... a zhruba tisíc dalších povelů, výkřiků a varování, které si jistě dokážete sami vymyslet :)
Troubení je dokonce vyžadováno, prakticky všechny náklaďáky mají vzadu napsáno "prosím trubte", aby se řidiči nemuseli dívat do zrcátek. Co to vlastně povídám, do zrcátek se dívat nemůžou, protože
Zrcátka neexistují. Luxusnější auta je mají sklopená, levnější je vůbec nemají. Opravdu! Spousta aut nemá zrcátka už z výroby, hlavně na straně spolujezdce.
Na silnici můžete potkat úplně cokoliv. Jeden den jsme předjeli taxíkem velblouda, další den slona.
Že se spousta lidí na silnici pohybuje v protisměru, mě nepřekvapilo. U pěších a motorek na kraji silnice je to celkem v pořádku. Když se proti nám na přecpané silnici v protisměru protlačil autobus plný lidí, pochopil jsem že reinkarnace není pro Indy otázkou víry, ale životní nutnosti. Nejspíš ale ten autobus měl právo tam jet, protože pořád troubil.
Co mě ale překvapilo nejvíc – ačkoli jsou na sebe auta, motorky, koně, velbloudi, pěší, autobusy a podobně natlačeni tak, že by se mezi ně nevešla čtvrtka papíru naplocho, neviděl jsem ani jedno nabourané nebo poškrábané auto (zrcátka nepočítám). Jedinou výjimkou byl poškrábaný autobus, ale z jeho zjevu bylo zřejmé že k poškrábání došlo krátce po uvedení do provozu, někdy kolem roku 1953
Autobusy jsou vůbec zajímavé – zepředu ověnčené všemi možnými ozdobami, z ostatních stran oprýskané. Na jednom byl nápis "Veřejná doprava – sloužíme vám už 50 let". Ze stavu autobusu bylo jasné, že se tam nemluví o veřejné dopravě jako celku, ale o tom konkrétním kusu :)
Kolem silnic polehávají krávy a přežvykují. Netuším co přežvykují, protože na spočítání chlorofylových buněk na metru čtvereřním v prachu u cesty by vám s přehledem stačila jedna ruka. Možná i jedna hnáta daného sudokopytníka.
Ani Indie se nevyhnula fotbalovému šílenství. Sledovali jsme v pozdních nočních hodinách zápas ČR – USA, společně s mým americkým kolegou na velkém plátně v hotelové restauraci. Když Tomáš Rosický střelil nádherný druhý gól, dostal jsem od indického číšníka ledňáčka zdarma.
Vždycky jsem si myslel, že v Indii mluví anglicky úplně každý, protože to je jediný jazyk který je po celé zemi stejný. Není to pravda, se spoustou lidí jsme se prostě nedomluvili. Například taxikář, který nás vozil (celou dobu nás vozil jenom jeden) neuměl anglicky ani slovo. Naše konverzace se skládala ze slov "office" po ránu a "hotel" v pozdních večerních hodinách. Škoda, byl to sympaťák.
Všichni indové, se kterými jsem nějak mluvil, končili každou větu slovem "sir". Byl to velký šok protože v Anglii je základním oslovením "mate", tj. něco jako "kámo", bez ohledu na známost nebo věk. V Indii jsem si připadal jako zástupce země, která ještě před pár desítkami let měla Indii zapsanou v knize "naše kolonie". Neměl jsem z toho příjemný pocit :(
Indické ženy v barevných sárí neuvěřitelně vystupují z celkové šedi ulice. Tedy vlastně žluti, protože vzduch je plný písku z nedaleké pouště a všude je spousta prachu. Na pohled na modré nebe nebo mraky můžete zapomenout. Všude je žlutošedo.
Viděl jsem spoustu lidí, zametajících kusem větve ulici. Bylo mi jich líto, hlavně dětí. Je dost pravděpodobné, že to budou dělat celý život a ta ulice bude vypadat pořád stejně zaprášeně.
Ale abych nekončil tak smutně, tak něco "ze života". Před cestou do Indie mě všichni varovali, abych pil jenom balenou vodu a nikdy vodu z kohoutku. Začalo to už mojí milovanou maminkou, která mi v mých dvou letech říkávala věci jako "Jíříčku, neolizuj to lízátko, které leželo na zemi! A kdybys jel někdy do Indie až budeš velký, tak tam pij jenom balenou vodu" (Díky mami!). Takže jsem pil jenom balenou vodu, čistil si zuby v balené vodě, a odmítal jíst a pít cokoli co nevypadalo převařeně. Až předposlední den jsem dostal hroznou chuť na kafe a protože jsem v tom nebyl sám, rozhodli jsme se s americkým kolegou, že to riskneme. Došli jsme v kanceláři do kuchyňky, kde byl automat na kafe. Seshora z něj trčel klasický průhledný barel s vodou, který jistě mnozí z vás znají. Bylo na něm napsáno že voda je filtrovaná, pročištěná UV zářením, oxidovaná, prošla reverzní osmózou (co to je? – aha, už jsem si to našel) a pár dalších věcí, které si už nepamatuju. Tak jsme to kafe riskli a protože bylo dobré, dali jsme si tam pak ještě dvě. Měli jsme úplně čisté svědomí až do okamžiku úplného odjezdu, kdy jsme čekali na taxík a s úžasem sledovali scénu, při které dva indové vynesli prázdné barely z celé kancelářské budovy, aby je na betonové ploše před budovou znovu naplnili ze zahradní hadice...
P.S. Na závěr ještě pár fotek z taxíku
P.P.S. Ledňáček není nanuk, ale indické pivo
linkuj.cz jagg.cz vybrali.sme.sk
.: poslal jirkav středa, 28. června 2006, 14:03
Komentáře
(sneczech - Mail - WWW
)
Paráda, dobře jsem si počtl, i fotky jsou zajímavé...
(JirkaV - Mail - WWW
)
Diky :) S fotkami spokojen nejsem, ale je to kompromis mezi tahanim deseti kilo fotovybavy a nefocenim. Takhle clovek kompaktem aspon neco zachyti.
Doprava (Drakulla - Mail - WWW
)
Jo tak s tou dopravou mam podobnou zkusenost, ale z egypta :-) Fotky zajimave.
(spoon - Mail - WWW
)
super clanek - vse naprosto dokonale popsane, potvrzuji na zaklade vlastnich zkusenosti, zpestrili jsme si to navic jizdama vlakem, autobusem (vetsinou dlouhy streky pres noc), motoriksama a cykloriksama (z toho jsem nemela dobrej pocit pri svejch asi 65kilech a pri vyzable postave slachoviteho starika - ale tak usilovne se vnucoval ze jsme se mu rozhodli udelat radost a nechat mu vydelat - po par minutach jsem ho ale mela chut jit tlacit, pripadne slapat sama a jeho nalozit) no nic, to jsem odbocila ;)
Přidání komentáře...
